Bílá vrána     Podpořte Pohodu

Vzpomínka na vzácného člověka


Chceme nyní zavzpomínat na zesnulého pana Stanislava Kaina, se kterým jsme měli možnost dlouhodobě spolupracovat v péči o jeho dvě dcery s mentálním znevýhodněním. Jeho dcery jsou našimi klientkami již řadu let. Právě pan Kain byl podporovatelem odchodu dospělých potomků s postižením do samostatného života s podporou sociálních služeb, tak aby si jak rodiče tak jejich děti zvykali na samostatný život. Obdobně, jak je tomu u jejich vrstevníků bez znevýhodnění. Stejně tak odchod rodičů ze života pro ně jistě není tak bolestný, jako když jsou každodenně ve společné domácnosti. Sám pan Kain se vyjádřil v tomto duchu v rozhovoru pro Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením (SPMP), který můžete shlédnout zde:

Pan Kain zesnul v prosinci minulého roku a my bychom rádi zavzpomínali nejen na něj, ale i na další rodiče uživatelů našich služeb, kteří již nejsou mezi námi. Všichni jmenovaní  námi řadu let spolupracovali. Velmi si ceníme toho, že umožnili svým dětem využívat služby, díky kterým se od rodičů osamostatnili, získali spoustu nových dovedností, vytvořili si okruh svých přátel.

Rádi bychom také uveřejnili vzpomínku člena SPMP pana Veselého právě na pana Stanislava Kaina s použitím veršů, které pan Kain celý život psal. Děkujeme.

Vzpomínka na vzácného člověka (a nejen na něho)
Ing. Stanislav Kain, CSc.(+83), odešel v tichosti 26.12.2016

Poslední stisk ruky, poslední pousmání. Se slovy: „za pár dní se zase zastavím“ jsem odešel z Motolské nemocnice. Místo další návštěvy jsem rozesílal přátelům smutnou zprávu a také jeho poslední báseň, ve které vyslovil toto proroctví:

Jednou to přijde.
Je to taková zvláštní doba,
kdy odešla veškerá zloba,
kterou jsem kdy v životě měl
a na kterou jsem zcela zapomněl.

Je to takový zvláštní klid,
jaký je asi třeba mít,
abys slyšel ten bezzvučný zvon,
oznamující přicházející života skon.

Odešel poslední z těch třech vynikajících mužů, které jsem na sekretariátě v Karlíně poznal a kteří udělali pro Sdružení pro pomoc mentálně postiženým v České republice mnoho. Přitom je většina členů tohoto sdružení ani neznala. Nejprve odešel Ing. Kobera, ekonom, který mně zasvětil do hospodaření okresních organizací a celé ekonomiky sdružení, pak Ing. Šimek, který mě učil diplomacii při jednání o dotacích a grantech s ministerstvy; nyní odešel i Ing. Kain, vedoucí, jehož přehled v problémech a při jejich řešení byl úžasný a nedostižný. V životě jsem tak chytrého člověka nepotkal. Není možno vylíčit, co pro sdružení všichni udělali.

Vedle povinností vyplývajících z řídící práce plnil však Ing. Kain i povinnosti k rodině, nemocné manželce a postiženým dcerám Tamaře a Taťáně. O dcery se velmi dobře staral, i když posléze ovdověl a navíc bojoval se zákeřnými nemocemi. Až z jeho básní jsem se dozvěděl, jak „stavěl hrady“, jak říkal velkým průmyslovým komplexům, na jejichž výstavbě se podílel v Rusku za polárním kruhem, v Číně, na Kubě i na Slovensku, kde jeho obě dcerky na celý život poznamenala ekologická katastrofa v hliníkárně v Žiaru nad Hronom. V odborné a řídící práci byl vždy vysoce ceněn a v Rusku obdržel vysoké státní vyznamenání. Po návratu do Prahy řídil český uranový program. V důchodu se pak věnoval rozvoji Sdružení pro pomoc mentálně postiženým. Opět s vynikajícími výsledky.

Na konci života v sobě objevil básnické nadání. Vydal čtyři sbírky veršů nazvané „Výběr“, které odhalují jeho citlivou duši a hroznou, ale hroznou chuť žít, zejména když cítil, že život není nekonečný. Veršů napsal desítky, snad stovky a mnoho z nich nebylo a již nikdy nebude publikováno. Ještě, že stačil sbírky rozeslat svým přátelům, kteří tak na něj mají trvalou památku. K této vzpomínce přidávám verše, které napsal v pohodě na své zahradě v Holicích (byl i vynikající sadař); kdo bude chtít, mám další v počítači.
Vzpomínal
JUDr. Josef J. Veselý /dětmi zvaný „AlBert“
čestný člen SPMP ČR a autor Videofestivalu
hclpraha@volny.cz

Kos

Sedím v zahradě, brzy se zešeří,
v tom do trávy přiletěl kos.
Co tu chce? Shání si večeři,
zobat co nachází, poskakuje tiše, přece je bos.

Přiletěl sám, bez kosice,
kdepak ji samotnou zanechal?
Večeří sám, možné je, sice,
až se dozví, bude skandál.

U kosů, tak jak u lidí,
kos s kosicí je manželský pár,
když se maj rádi, mnozí jim závidí,
ale já ne, přeji jim zdar.

V zahradě

U nás v zahradě je krásně,
je tady pohoda a klid.
Daly by se tady psát i básně,
jen příznivou Múzu třeba mít.

Má Múza mne zde navštěvuje,
přichází častěji, než jiní přátelé,
svojí přítomnosti mne i posiluje,
v bitvě s rakovinou, není to veselé.
Bouře
Přišla bouře
a strom se skácel,
vítr rval co moh´,
blesky bily, hrom burácel,
co člověk proti tomu zmoh´?

Post skriptum z prvního Výběru

„Boží svět mě ještě neomrzel“,
ze Sibiře napsal přítel Puškina.
Mně také ne, i když můj má taky řadu zel,
ale světe div se, třeba něco začíná.
(2013)