Ivana Cvejnová je koučka, facilitátorka a lektorka a studentka výcviku Procesově orientované psychologie. V rámci vzdělávání si záměrně vybrala ke stáži stacionář POHODA. Chtěla svou zkušenost obohatit o klienty, kteří se liší od těch, se kterými byla dosud zvyklá pracovat.
O stacionáři POHODA
Stacionář POHODA je určen pro lidi ve věku od 19 do 80 let s lehkým až středně těžkým mentálním nebo kombinovaným postižením, kteří mají zájem o aktivní utváření vlastního života.
Můžete se nám na úvod představit?
Jmenuju se Ivana Cvejnová a většinu svého profesního života pracuju s lidmi. V posledních deseti letech jsem vstoupila do psychoterapeutického výcviku v procesově orientované psychologii.
Jak se díváte na svou stáž v POHODĚ?
Musím říct, že jsem za tu zkušenost a možnost stáž tady absolvovat vděčná. A to z několika důvodů. Sama si uvědomuju, že jsem měla fakt hodně předsudků vůči cílové skupině, která tady je. A jsem překvapená. Když jsem si uvědomila, kolik stereotypů a předsudků vlastně mám, trošku jsem se za sebe až zastyděla.
Jaké předsudky to byly?
Měla jsem asi obavy z toho, jestli jsou klienti stacionáře schopní dodržovat společenská pravidla a normy. Nebyla jsem si třeba jistá, jaké to bude při kontaktu s nimi a jestli dokážou dodržet hranici osobní zóny. Taky jsem se bála, jak zvládnu komunikaci, protože mi bylo jasné, že komunikační omezení tu budou dost různorodá.
A nějaká moje část měla dojem, že tenhle typ klientů toho zvládne jen velmi omezeně. To byl podle mě jeden z největších předsudků. Odbourávala jsem ho tady každou hodinou víc a víc.
Co vás nejvíc překvapilo?
Prakticky na každém kurzu, ať už šlo o vaření, šití, divadlo nebo péči o domácnost, jsem byla pořád překvapovaná, kolik aktivit klienti zvládnou s malou pomocí nebo úplně sami. Ten stereotyp a očekávání mě automaticky vedou k tomu, že mám tendenci dělat věci za klienta. Vůbec by mě nenapadlo ho k nějaké aktivitě přizvat. Během týdne jsem se od asistentek naučila, jak širokou paletu věcí klienti zvládnou sami. A taky s jakou chutí a radostí se je učí a zkoušejí.
Co si ze stáže odnesete do své praxe?
Určitě několik zkušeností. Napadá mě jedna konkrétní, která mi díky klientům stacionáře ještě víc zasvítila a dala se mi líp uchopit. Je to uvědomění, že mám někdy pocit, že už klienty znám a vím, čeho jsou schopni. Tady jsem si uvědomila, jak velká past to může být. Možná bych řekla až obří propast. Když u některých klientů očekávám, že jsou schopní jen něčeho, nepustí mě to s nimi prozkoumávat místa, která jsou pro ně možná a kam by se dostat dokázali.
Takže si to beru zpátky do své klientské praxe. Chci se víc nebát s klienty experimentovat, víc si ověřovat, kde je hrana jejich schopností, a testovat to s nimi společně. Učí se tím totiž obě strany.
Co vás nadchlo na práci asistentek?
Asistentky a sociální pracovnice tady mají opravdu parťácký přístup. Věřím, že i v psychoterapii je důležitý, protože navazování vztahu je fakt klíčové. Tady jsem to viděla hodně. Byla bych ráda, kdyby se to i v psychoterapeutické obci dělo tak hezky jako tady ve stacionáři.
A u kurzů vnímám ještě jeden přesah. Asistentky je velmi často vedou o věcech, které mají rády, které jsou jim blízké nebo které milují. Je to jejich vášeň a je to na tom hodně vidět. Když někdo dělá něco, co má rád a v čem má nějakou dovednost, a provází v tom druhého, dělá to v práci velký rozdíl. Mít v práci trochu srdce, nebo i velký kus srdce, dělá obrovský rozdíl. Věřím, že i v psychoterapii to může něco změnit.
Doporučila byste takovou zkušenost i ostatním?
Ano, třeba i jako dobrovolnickou činnost. A to i lidem, kteří se nepohybují jen v kontextu práce s lidmi. Myslím, že je to životměnící. Pomůže to pochopit nejen klienty a cílovou skupinu, ale i to, co se děje kolem nás. Stát se na pár dní dobrovolníkem v takové organizaci může být skvělá zkušenost pro mnoho lidí bez ohledu na profesi. Všem bych doporučila, aby si něco takového dopřáli.
Společně dokážeme víc. Jak nás podpořit, najdete na pohoda-help.cz
